2. Díl- Sebepoškozování aneb jak chutná vítězství
4. 5. 2008
„Ehm… Co prosim?! JE snad Richie tvůj příbuznej?!?“ vyděsil se.
„Ne tak docela…“ hledala jsem správný slova jak bych se z toho dostala. Ale Šimona když něco chytne…
„Tak CO teda?“ chytl mě za ramena a zatřepal se mnou.
„Hele, to bys nepochopil!“
„Já bych řekl, že i jo!!!“ začal se hádat.
„Ne, Šimone, prostě jsou věci, které se niky nikdo nesmí dozvědět, chápeš?“
„NE!!!“
„No prostě- Je to strašně zamotaný a složitý. Já sama to dost dobře nechápu. Hm a taky je to docela na dlouho, určitě by ses nudil.“
„Tak to prostě probereme po zkoušce.“
„To už něco mám…“
„To teda nemáš!!! Nemysli si, že na tobě nepoznám, když se chceš z něčeho vyvlíknout! Prostě mi to po zkoušce řekneš! Ať se ti to líbí, nebo ne! A tu svojí bojovnou náladu si prosim tě neber mezi kluky, asi by z toho radost neměli!!! Dík!“
„Hmm, fajn.“ Otočila jsem se a odešla za klukama. Z tohohle jestli se někdy
dostanu…
„Hele, kluci, mám novou písničku!“ oznámila jsem jim když jsem do zkušební
místnosti.
„Fajn, tak nám jí zahraj!“ zakřičel na mě z druhýho konce zkušebny Jack. Zajímalo by mě, co to tam dělal.
„Hele, Jacku, co to tam vyvádíš?“
„A-ale nic!“ koktal. Došla jsem až k němu a o ruku jsem mu típla cigáro, který mu viselo u rtu.
„Vždyť ti to jindy nevadilo!“ podíval se po mě nechápavym pohledem.
„Tady prostě kouřit nebudeš! Je ti to jasný?!“
„Hele, staro-nová Jess je tady! To to trvalo!!!“ usmál se Joe, kterej právě dorazil.
„No jasně! A kde ty se flákáš?“
„V Brně! Ale to bys ty musela taky jednou poslouchat, abys to věděla, víme?“ rejpnul si do mě.
„Hele, nebuď drzej, nebo toho budeš brzo litovat!“ varovala jsem ho.
„No jistě, už se bojim!“
„Fajn!“ skočila jsem po něm a začala ho lochtat.
„Nééé, Jess! Tohle nedělej!!!“ prosil.
„Hmm, myslim, že ti to bude stačit. Každopíčopádně už se o nic takovýho nepokoušej!“ pustila jsem ho.
„Ale, copak to tady máme?“ zeptal se udiveně Joe a ukazoval na moje shrnutý potítko, pod kterym se bělala jizva.
„Jen tam mam malou jizvu, nic víc!!!“
„Opravdu?!“ zeptal se Šimon a pohledem mi naznačil, že si po zkoušce důležitě promluvíme. Už se fakt těšim…
„Fajn, já vám teda radši zahraju tu písničku, jo?“ usmála jsem se na ně.
„Ale ta jizva nic neznamená, že ne?“ podíval se na mě Joe.
„Ne, neznamená!!! Ty ses nikdy neřízl?“
„Ale jo, tak už nám to zahraj…“ Zahrála jsem jim Why a byli z toho všichni celkem vyplesklí.
„Hele, to je strašně hezkej song, Jess!“ pochválil mě Šimon. Ostatní shodně přikyvovali.
„Mno to jsem ráda, že se vám to líbí.“
„Hm a dokonce moc!“ ujistil mě Jack.
„Yeah, abych se samou chválou nezačala červenat!!“
„Ale to bys klidně mohla! Koukám, že se zase vracíš zpátky ke starej Jess!“ poznamenal Joe.
„Možná,“ připustila jsem možnost, o kterej jsem dost pochybovala. Zkoušeli jsme asi do půl desátý. Pak se kluci rozloučili a šli domů. Já a Šimon jsme zůstali.
„Tak pojď na kobereček, krasavice!“ usmál se.
„Hm, to mam fakt radost!“
„Jak si to teda myslela s tim Richiem?“
„Mno prostě nebudeš mi to věřit, ale Richie je můj brácha- dvojče. Proto jsme si tak podobní jak si řikal. Když si Richieho vzali jeho adoptivní rodiče, nechali mu jeho příjmení.“
„Tak to je celkem bomba! To myslíš jako vážně?!“
Můj pronikavej pohled mu jako odpověď stačil.
„Hele, nechceš mi to říct od začátku?“ zeptal se. Začala jsem mu vyprávět o svým životě. Vynechala jsem pouze sebepoškozování. Trvalo mu asi pět minut, než se vzpamatoval.
„Tak to je celkem mazec. Ale nevypadáš, jako by tě to ňák trápilo… Teda vypadáš, ale…“
„Víš, já mam spolehlivou věc, která mi zaručí, že je mi dobře.“
„A to jako co?“ vyzvídal.
„A to jako tebe!“
„No jistě… Hele, co měla znamenat ta tvoje jizva pod tim potítkem?“
„Nic, proboha! Co by to asi tak mělo znamenat?“
„No, já jsem četl, že Richie trpí sebepoškozováním. Píšou to v tom Bravu!!!“
„Hmm, ale já sebepoškozováním netrpim!“ ujistila jsem ho.
„Jess, to ti nevěřim! Sundej ty potítka!“ rozkázal mi.
„Nikdy!!!“ štěkla jsem na něj.
„Hned teď!!!“
„ŠIMONE!!!“
„JESS! Okamžitě sundej ty potítka, nebo to udělam sám.“ Začal mi vyhrožovat.
„Já je nesundám, je ti to jasný?“
„Fajn, jak chceš!“ zakřičel a pevně mě chytil. Nemohla jsem se ani nijak bránit. Začal mi sundavat potítka z rukou. Když sundal první, začala jsem brečet.
„Hele, Šimone, prosim, nedělej to…“
„Přestaň brečet, Jess!!! Proč si mi nic neřekla?“ zeptal se, když na zem spadlo poslední potítko. Sedl si na vedlejší židli. Já jsem před nim utekla na druhej konec místnosti a rukama si objala kolena. Šla z něj hrůza.
„Já nevim,“ pípla jsem.
„Ale víš! Prostě ses bála, že to nepochopim, že jo!“
„Proč se ptáš, když to víš?“ přiznala jsem se.
„Jess, kdybys mi to řekla…“ začal mi vyčítat.
„Kdybych ti to řekla, byl bys akorát nasranej a považoval bys mě za blázna!“ skočila jsem mu do řeči.
„Tak tohle není pravda!“ bránil se.
„Ale je! I kdybych ti to řekla, nepochopil bys to. A i kdybych ti to řekla, nic by se tim nezměnilo!“
„Jess, ty prostě nechápeš, že bych ti mohl nějak pomoct?“
„A jak asi?“
„To nevim, ale určitě by se to dalo nějak vyřešit…“
„Jo, ale věděli by o tom všichni…“ zašeptala jsem.
„To je teď jedno! Tady jde o tvoje zdraví. Musíš to někomu říct.“
„Ale já to nechci někomu řikat! To je muj problém!“
„Fajn. A kde všude se řežeš?“
„Jenom na rukách!“ zalhala jsem. Nevěřil mi to. Vyhrnul mi nohavice od kalhot. Asi to nesvedu na to, že jsem se řízla holícím strojkem…
„Jo tak jenom na rukách, jo? Hele, to mi nevěříš už ani trochu?“
„Věřim, ale pochop. Nechci tě zatěžovat svými problémy. Beztak máš těch svejch víc než dost…“
„Hmm, kdyby mě to nějak zatěžovalo, nemyslíš, že bych se o to nestaral?“
„Já nevim, mohl bys to už konečně přestat řešit?“ doufala jsem, že už ho to nebaví stejně jako mě.
„Fajn, ale musíš s tim jít k doktorovi! Buď to uděláš sama, nebo to udělam já!“
„Hmmm,“ měla jsem takovej blbej pocit, že ho brzo zabiju.
„Prostě než půjdeme do tý VIVY, už budeš přihlášená do léčebny, jo?“
„Možná.“
„JESS! Chceš aby tě Richie viděl v tomhle stavu?“
„Vždyť mě neuvidí!!!“
„Ale oni tam budou taky!!! A TH tam budou hnedka po nás, takže se určitě uvidíme!!!“
„Kristova noho!!! Ale já je vidět nechci! Vždyť víš, jak je nemam ráda!“
.....
„Ne tak docela…“ hledala jsem správný slova jak bych se z toho dostala. Ale Šimona když něco chytne…
„Tak CO teda?“ chytl mě za ramena a zatřepal se mnou.
„Hele, to bys nepochopil!“
„Já bych řekl, že i jo!!!“ začal se hádat.
„Ne, Šimone, prostě jsou věci, které se niky nikdo nesmí dozvědět, chápeš?“
„NE!!!“
„No prostě- Je to strašně zamotaný a složitý. Já sama to dost dobře nechápu. Hm a taky je to docela na dlouho, určitě by ses nudil.“
„Tak to prostě probereme po zkoušce.“
„To už něco mám…“
„To teda nemáš!!! Nemysli si, že na tobě nepoznám, když se chceš z něčeho vyvlíknout! Prostě mi to po zkoušce řekneš! Ať se ti to líbí, nebo ne! A tu svojí bojovnou náladu si prosim tě neber mezi kluky, asi by z toho radost neměli!!! Dík!“
„Hmm, fajn.“ Otočila jsem se a odešla za klukama. Z tohohle jestli se někdy
dostanu…
„Hele, kluci, mám novou písničku!“ oznámila jsem jim když jsem do zkušební
místnosti.
„Fajn, tak nám jí zahraj!“ zakřičel na mě z druhýho konce zkušebny Jack. Zajímalo by mě, co to tam dělal.
„Hele, Jacku, co to tam vyvádíš?“
„A-ale nic!“ koktal. Došla jsem až k němu a o ruku jsem mu típla cigáro, který mu viselo u rtu.
„Vždyť ti to jindy nevadilo!“ podíval se po mě nechápavym pohledem.
„Tady prostě kouřit nebudeš! Je ti to jasný?!“
„Hele, staro-nová Jess je tady! To to trvalo!!!“ usmál se Joe, kterej právě dorazil.
„No jasně! A kde ty se flákáš?“
„V Brně! Ale to bys ty musela taky jednou poslouchat, abys to věděla, víme?“ rejpnul si do mě.
„Hele, nebuď drzej, nebo toho budeš brzo litovat!“ varovala jsem ho.
„No jistě, už se bojim!“
„Fajn!“ skočila jsem po něm a začala ho lochtat.
„Nééé, Jess! Tohle nedělej!!!“ prosil.
„Hmm, myslim, že ti to bude stačit. Každopíčopádně už se o nic takovýho nepokoušej!“ pustila jsem ho.
„Ale, copak to tady máme?“ zeptal se udiveně Joe a ukazoval na moje shrnutý potítko, pod kterym se bělala jizva.
„Jen tam mam malou jizvu, nic víc!!!“
„Opravdu?!“ zeptal se Šimon a pohledem mi naznačil, že si po zkoušce důležitě promluvíme. Už se fakt těšim…
„Fajn, já vám teda radši zahraju tu písničku, jo?“ usmála jsem se na ně.
„Ale ta jizva nic neznamená, že ne?“ podíval se na mě Joe.
„Ne, neznamená!!! Ty ses nikdy neřízl?“
„Ale jo, tak už nám to zahraj…“ Zahrála jsem jim Why a byli z toho všichni celkem vyplesklí.
„Hele, to je strašně hezkej song, Jess!“ pochválil mě Šimon. Ostatní shodně přikyvovali.
„Mno to jsem ráda, že se vám to líbí.“
„Hm a dokonce moc!“ ujistil mě Jack.
„Yeah, abych se samou chválou nezačala červenat!!“
„Ale to bys klidně mohla! Koukám, že se zase vracíš zpátky ke starej Jess!“ poznamenal Joe.
„Možná,“ připustila jsem možnost, o kterej jsem dost pochybovala. Zkoušeli jsme asi do půl desátý. Pak se kluci rozloučili a šli domů. Já a Šimon jsme zůstali.
„Tak pojď na kobereček, krasavice!“ usmál se.
„Hm, to mam fakt radost!“
„Jak si to teda myslela s tim Richiem?“
„Mno prostě nebudeš mi to věřit, ale Richie je můj brácha- dvojče. Proto jsme si tak podobní jak si řikal. Když si Richieho vzali jeho adoptivní rodiče, nechali mu jeho příjmení.“
„Tak to je celkem bomba! To myslíš jako vážně?!“
Můj pronikavej pohled mu jako odpověď stačil.
„Hele, nechceš mi to říct od začátku?“ zeptal se. Začala jsem mu vyprávět o svým životě. Vynechala jsem pouze sebepoškozování. Trvalo mu asi pět minut, než se vzpamatoval.
„Tak to je celkem mazec. Ale nevypadáš, jako by tě to ňák trápilo… Teda vypadáš, ale…“
„Víš, já mam spolehlivou věc, která mi zaručí, že je mi dobře.“
„A to jako co?“ vyzvídal.
„A to jako tebe!“
„No jistě… Hele, co měla znamenat ta tvoje jizva pod tim potítkem?“
„Nic, proboha! Co by to asi tak mělo znamenat?“
„No, já jsem četl, že Richie trpí sebepoškozováním. Píšou to v tom Bravu!!!“
„Hmm, ale já sebepoškozováním netrpim!“ ujistila jsem ho.
„Jess, to ti nevěřim! Sundej ty potítka!“ rozkázal mi.
„Nikdy!!!“ štěkla jsem na něj.
„Hned teď!!!“
„ŠIMONE!!!“
„JESS! Okamžitě sundej ty potítka, nebo to udělam sám.“ Začal mi vyhrožovat.
„Já je nesundám, je ti to jasný?“
„Fajn, jak chceš!“ zakřičel a pevně mě chytil. Nemohla jsem se ani nijak bránit. Začal mi sundavat potítka z rukou. Když sundal první, začala jsem brečet.
„Hele, Šimone, prosim, nedělej to…“
„Přestaň brečet, Jess!!! Proč si mi nic neřekla?“ zeptal se, když na zem spadlo poslední potítko. Sedl si na vedlejší židli. Já jsem před nim utekla na druhej konec místnosti a rukama si objala kolena. Šla z něj hrůza.
„Já nevim,“ pípla jsem.
„Ale víš! Prostě ses bála, že to nepochopim, že jo!“
„Proč se ptáš, když to víš?“ přiznala jsem se.
„Jess, kdybys mi to řekla…“ začal mi vyčítat.
„Kdybych ti to řekla, byl bys akorát nasranej a považoval bys mě za blázna!“ skočila jsem mu do řeči.
„Tak tohle není pravda!“ bránil se.
„Ale je! I kdybych ti to řekla, nepochopil bys to. A i kdybych ti to řekla, nic by se tim nezměnilo!“
„Jess, ty prostě nechápeš, že bych ti mohl nějak pomoct?“
„A jak asi?“
„To nevim, ale určitě by se to dalo nějak vyřešit…“
„Jo, ale věděli by o tom všichni…“ zašeptala jsem.
„To je teď jedno! Tady jde o tvoje zdraví. Musíš to někomu říct.“
„Ale já to nechci někomu řikat! To je muj problém!“
„Fajn. A kde všude se řežeš?“
„Jenom na rukách!“ zalhala jsem. Nevěřil mi to. Vyhrnul mi nohavice od kalhot. Asi to nesvedu na to, že jsem se řízla holícím strojkem…
„Jo tak jenom na rukách, jo? Hele, to mi nevěříš už ani trochu?“
„Věřim, ale pochop. Nechci tě zatěžovat svými problémy. Beztak máš těch svejch víc než dost…“
„Hmm, kdyby mě to nějak zatěžovalo, nemyslíš, že bych se o to nestaral?“
„Já nevim, mohl bys to už konečně přestat řešit?“ doufala jsem, že už ho to nebaví stejně jako mě.
„Fajn, ale musíš s tim jít k doktorovi! Buď to uděláš sama, nebo to udělam já!“
„Hmmm,“ měla jsem takovej blbej pocit, že ho brzo zabiju.
„Prostě než půjdeme do tý VIVY, už budeš přihlášená do léčebny, jo?“
„Možná.“
„JESS! Chceš aby tě Richie viděl v tomhle stavu?“
„Vždyť mě neuvidí!!!“
„Ale oni tam budou taky!!! A TH tam budou hnedka po nás, takže se určitě uvidíme!!!“
„Kristova noho!!! Ale já je vidět nechci! Vždyť víš, jak je nemam ráda!“
.....
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
