6. Díl- Sebepoškozování aneb jak chutná vítězství
4. 5. 2008
„Stejně ti to povim! Má jinou holku! A chceš ještě něco vědět? Nikdy tě ani nemiloval!“ křičel na mě a já jsem začala brečet.
„Proč to říkáš?!“ zopakovala jsem otázku.
„Protože je to pravda! Bude ti teď jenom ubližovat! Bejt tebou, tak se s nim rozejdu! Ještě dneska! Kde vůbec je?!“ zeptal se.
„Jak to mam sakra vědět?!“ vybuchla jsem.
„Jo tak ty ani nevíš, kde tvůj kluk je, jo? Tak to je moc hezký, fakt!“ nepřestával na mě křičet.
„Hele, Bille, víš co?! Jdi do prdele a starej se o sebe!!!! Dík!!“
Nechala jsem ho tam stát a odešla jsem. Odešla jsem do koupelny. V koupelně jsem hledala jedinou věc. Ta věc byla moje poslední záchrana. Záchrana, o který vim, že mě může stát život. Ale to nebylo v tu chvíli důležitý. Důležitý bylo, že jsem tu věc nenašla! V žádné skříňce nebyla ŽILETKA!!! Za to může určitě Šimon! Řekl klukům, aby si nikde nenechávali žiletky!
Vyběhle jsem z backstage a v baru jsem si koupila něco k pití. Nevim, co to bylo, hlavně, že ta láhev byla skleněná. Utíkala jsem zpátky do koupelny (zajímavý, že mě Bill vůbec nehledal!!!) a obsah flašky jsem vylila do umyvadla. Jednou velkou ranou jsem sklenici rozbila a střepama se pořezala všude, kde to bylo aspoň trochu možný. Aha, půl roku si vybralo svojí daň! Cítila jsem šílenou bolest, ale taky úlevu. Najednou jsem přestávala cítit nohy. A potom i ruce. Nakonec jsem spadla do sladký tmy. Nevim, co se se mnou celou tu dobu dělo, vim jenom, že se mi strašně dlouho zdály sny. Chtěla jsem se probudit, ale nikdy to nešlo. Určitě jsem i brečela.
První sen byl zvláštní. Přišla jsem do obchodu s CDčkama a chtěla si koupit CD US 5. Za pultem se ale objevil Bill. Vzápětí za nim Richie. O něčem se hádali. Nerozuměla jsem jim, neuměla jsem totiž německy! Rozuměla jsem pouze ´Jess´. Nedošlo mi, že Jess jsem já. Zeptala jsem se jich, jestli bych si mohla koupit CD US 5. Ale oni mě neslyšeli. Zkusila jsem to ještě jednou. Zase nic. Jejich hádka neustávala. Řekla jsem si, že počkam, až přestanou. Asi za půl hodiny Richie odešel. Zůstal tam pouze Bill. A já. Zeptala jsem se znova: „Prosim vás. Máte CDčko US 5? Ráda bych si koupila!“ Nic! Nic se nestalo! On je snad hluchej! Bouchla jsem pěstí do stolu. Lekl se. Rozhlídl se po obchodě. Zamávala jsem na něj a zakřičela : „TADY!!“ Bill se ale jenom posadil na židli a zakroutil hlavou. „Takže nemáte?“ zeptala jsem se. Neodpověděl. „Sakra! Může mi tady někdo říct, jestli tu mají to CD? Nebo mě tu nikdo neslyší?“ znovu jsem křičela. Jenže drahej Bill se ani nepohnul. Hm, takže mě tu fakt nikdo neslyší. Chtěla jsem jít pryč, ale všimla jsem si zrcadla. Vypadalo celkem obyčejně, ale něco na něm bylo zvláštní. Ale co?! Šla jsem blíž a pak mi to došlo. Já jsem tam NEBYLA VIDĚT!!! Řekla jsem si, že je to určitě nějaká legrace a přijde ke mně někdo a řekne mi: „Usmějte se- skrytá kamera!“ Jenže nic z toho se nestalo. Potom jsem chtěla jít ven. Když jsem měla v úmyslu vzít za kliku, ruka mi proklouzla skrz ní. To jsem teda nepochopila. Zkusila jsem to ještě jednou. To samý. Fajn, takže nikdo neslyšel muj hlas, nebyla jsem vidět ve zrcadle a nemohla jsem vzít za kliku. Postupně mi docházelo, že jsem duch. To je teda moc hezký… Ale když je někdo duch, tak jeho hlas je přece slyšet, nebo ne?!
Druhej sen byl ještě zvláštnější. Stala jsem se v něm na chvíli moderátorkou:
„Dobrý večer!“ zakřičela jsem do sálu. „Takže dnes večer tu máme takovej trošku speciální prográmek. Na začátku vystoupí kapela Tokio Hotel (ozval se ohlušující potlesk a jásot, proto jsem musela na dvě minuty přestat mluvit) a celý zbytek večera tu budou její členové po mém boku zodpovídat vaše otázky! Těšte se, já se těším také! Mezitím nám budou zpestřovat program andílci z US 5, kteří také přijali naše pozvání.“ Znovu se ozval potlesk- zřejmě jsem tam nebyla jediná, která fandila oběma skupinám.
„Takže! Nejdřív přijde Georg Listing, pak Gustav Schäfer, po něm Tom Kaulitz a potom Bill Kaulitz.“ Znovu potlesk. „Budu počítat od tří a potom všichni zakřičíme GEORG LISTING, ano?!“ ANO! ozvalo se sálem. Bylo vyprodáno… „Takže 3,2,1, GEORG LISTING!“ Samozřejmě následoval potlesk a už se ke mně řítil basák Tokio Hotel.
„Ahoj!“ pozdravil mě.
„Dobrý večer!“ oplatila jsem mu úsměv, kterej mi věnoval.
„Takže, na začátek vám, Georgu, položím jednu otázečku, souhlasíte?“
„Yo!“ odpověděl a znovu se usmál.
„Ptá se vás 15-ti letá Andrea, jestli byste chtěl momentálně přítelkyni, nebo jestli si teď vystačíte sám!“
„No tak, vystačim si sám jak na co,“ odpověděl a sál se otřásal v základech (fanoušky popadl záchvat smíchu, mně to teda zase tak vtipný nepřišlo, ale smála jsem se taky, abych jako neurazila J) „Ale momentálně bych holku ani nechtěl.“
„Aha, díky, takže se můžeme vrhnout na Gustava. Georgu, zavoláte s námi vašeho kolegu?“ zeptala jsem se ho a když jsem viděla, že mě dost dobře nechápe, vysvětlila jsem mu to a on s radostí přikývl.
„Takže!“ zakřičela jsem znovu do sálu. „3,2,1, GUSTAV SCHÄFER!“ Samozřejmě následoval další potlesk a fans přidali i skandování bubeníkova jména a Gustav byl na vrcholu blaha =)
„Čau!“ pozdravil mě a odkryl svoje ne zrovna nejbělejší zuby. J
„Dobrý večer, Gustave! Pro vás mam na začátek taky jednoduchou otázku, můžu?“ půjčila jsem mu mikrofon.
„No jasně!!“ pohladil mě pohledem! Yeah…
„13-ti letá fanynka Christina se vás ptá, jestli byste někdy podvedl svojí přítelkyni. Koukam, že dneska to bude asi hodně o holkách…“ Podala jsem mu znovu mikrofon a on odpověděl, že to by si v životě nedovolil, ale když už by se to stalo, tak by si to nikdy neodpustil. No, tak to se mi moc líbí, Gustave! Tohle jsem sice neřekla, ale jako by mi četl myšlenky a usmál se.
„Koukam, že kluci mají dneska dobrou náladu, tak to bude určitě příjemný večer. Díky, Gustave! Přivítáte spolu se mnou, Georgem a fanoušky Toma?“
„No, já ho sice znovu vítat nemusim, ale udělam to rád!“ znovu se usmál a tentokrát jsem byla na vrcholu blaha já J
„Takže: 3,2,1, všichni společně: TOM KAULITZ!“ Potlesk, skandování jeho jména a slzy štěstí jeho fanynek nás samozřejmě neminou. V sále byla úžasná atmosféra.
Tom už mezitím dohopkal (opravdu dohopkal, celou cestu ke mně totiž skákal, jako by si šlehnul, či co) až k nám, ukradl mi mikrofon a zakřičel do něj: „Ahoj krásky!“ Potom se otočil zpátky ke mně a usmál se. „Tebe mezi ně počítam samozřejmě taky!“ vyseknul mi poklonu. My už si tykáme? divila jsem se v duchu.
„Dobrý večer, Tome! I na vás mam na začátek jednoduchou otázečku, dovolíte?“
„Jasně, kotě. A klidně mi tykej! Nejsem přece žádnej děda!“
„Jo, díky, ale to nesmim. Zpátky k té otázce: 14-ti letá Anna se ptá, jestli byste chodil se 14-ti letou fanynkou!“ Chtěla jsem mu půjčit mikrofon,což jsem ale nestihla, páč se pro něj sklonil sám. Byl pěkně drzej…
„Záleželo by pouze na vzhledu,“ odpověděl a sálem zašumělo Óóó. Zmohla jsem se jenom na krátký WOW a už jsem se členů TH ptala, jestli se mnou a s fanoušky přivítají Billa, načež všichni odpověděli, že NE, nechají to prej na mně a na fans. Fakt díky, kluci!
...
„Proč to říkáš?!“ zopakovala jsem otázku.
„Protože je to pravda! Bude ti teď jenom ubližovat! Bejt tebou, tak se s nim rozejdu! Ještě dneska! Kde vůbec je?!“ zeptal se.
„Jak to mam sakra vědět?!“ vybuchla jsem.
„Jo tak ty ani nevíš, kde tvůj kluk je, jo? Tak to je moc hezký, fakt!“ nepřestával na mě křičet.
„Hele, Bille, víš co?! Jdi do prdele a starej se o sebe!!!! Dík!!“
Nechala jsem ho tam stát a odešla jsem. Odešla jsem do koupelny. V koupelně jsem hledala jedinou věc. Ta věc byla moje poslední záchrana. Záchrana, o který vim, že mě může stát život. Ale to nebylo v tu chvíli důležitý. Důležitý bylo, že jsem tu věc nenašla! V žádné skříňce nebyla ŽILETKA!!! Za to může určitě Šimon! Řekl klukům, aby si nikde nenechávali žiletky!
Vyběhle jsem z backstage a v baru jsem si koupila něco k pití. Nevim, co to bylo, hlavně, že ta láhev byla skleněná. Utíkala jsem zpátky do koupelny (zajímavý, že mě Bill vůbec nehledal!!!) a obsah flašky jsem vylila do umyvadla. Jednou velkou ranou jsem sklenici rozbila a střepama se pořezala všude, kde to bylo aspoň trochu možný. Aha, půl roku si vybralo svojí daň! Cítila jsem šílenou bolest, ale taky úlevu. Najednou jsem přestávala cítit nohy. A potom i ruce. Nakonec jsem spadla do sladký tmy. Nevim, co se se mnou celou tu dobu dělo, vim jenom, že se mi strašně dlouho zdály sny. Chtěla jsem se probudit, ale nikdy to nešlo. Určitě jsem i brečela.
První sen byl zvláštní. Přišla jsem do obchodu s CDčkama a chtěla si koupit CD US 5. Za pultem se ale objevil Bill. Vzápětí za nim Richie. O něčem se hádali. Nerozuměla jsem jim, neuměla jsem totiž německy! Rozuměla jsem pouze ´Jess´. Nedošlo mi, že Jess jsem já. Zeptala jsem se jich, jestli bych si mohla koupit CD US 5. Ale oni mě neslyšeli. Zkusila jsem to ještě jednou. Zase nic. Jejich hádka neustávala. Řekla jsem si, že počkam, až přestanou. Asi za půl hodiny Richie odešel. Zůstal tam pouze Bill. A já. Zeptala jsem se znova: „Prosim vás. Máte CDčko US 5? Ráda bych si koupila!“ Nic! Nic se nestalo! On je snad hluchej! Bouchla jsem pěstí do stolu. Lekl se. Rozhlídl se po obchodě. Zamávala jsem na něj a zakřičela : „TADY!!“ Bill se ale jenom posadil na židli a zakroutil hlavou. „Takže nemáte?“ zeptala jsem se. Neodpověděl. „Sakra! Může mi tady někdo říct, jestli tu mají to CD? Nebo mě tu nikdo neslyší?“ znovu jsem křičela. Jenže drahej Bill se ani nepohnul. Hm, takže mě tu fakt nikdo neslyší. Chtěla jsem jít pryč, ale všimla jsem si zrcadla. Vypadalo celkem obyčejně, ale něco na něm bylo zvláštní. Ale co?! Šla jsem blíž a pak mi to došlo. Já jsem tam NEBYLA VIDĚT!!! Řekla jsem si, že je to určitě nějaká legrace a přijde ke mně někdo a řekne mi: „Usmějte se- skrytá kamera!“ Jenže nic z toho se nestalo. Potom jsem chtěla jít ven. Když jsem měla v úmyslu vzít za kliku, ruka mi proklouzla skrz ní. To jsem teda nepochopila. Zkusila jsem to ještě jednou. To samý. Fajn, takže nikdo neslyšel muj hlas, nebyla jsem vidět ve zrcadle a nemohla jsem vzít za kliku. Postupně mi docházelo, že jsem duch. To je teda moc hezký… Ale když je někdo duch, tak jeho hlas je přece slyšet, nebo ne?!
Druhej sen byl ještě zvláštnější. Stala jsem se v něm na chvíli moderátorkou:
„Dobrý večer!“ zakřičela jsem do sálu. „Takže dnes večer tu máme takovej trošku speciální prográmek. Na začátku vystoupí kapela Tokio Hotel (ozval se ohlušující potlesk a jásot, proto jsem musela na dvě minuty přestat mluvit) a celý zbytek večera tu budou její členové po mém boku zodpovídat vaše otázky! Těšte se, já se těším také! Mezitím nám budou zpestřovat program andílci z US 5, kteří také přijali naše pozvání.“ Znovu se ozval potlesk- zřejmě jsem tam nebyla jediná, která fandila oběma skupinám.
„Takže! Nejdřív přijde Georg Listing, pak Gustav Schäfer, po něm Tom Kaulitz a potom Bill Kaulitz.“ Znovu potlesk. „Budu počítat od tří a potom všichni zakřičíme GEORG LISTING, ano?!“ ANO! ozvalo se sálem. Bylo vyprodáno… „Takže 3,2,1, GEORG LISTING!“ Samozřejmě následoval potlesk a už se ke mně řítil basák Tokio Hotel.
„Ahoj!“ pozdravil mě.
„Dobrý večer!“ oplatila jsem mu úsměv, kterej mi věnoval.
„Takže, na začátek vám, Georgu, položím jednu otázečku, souhlasíte?“
„Yo!“ odpověděl a znovu se usmál.
„Ptá se vás 15-ti letá Andrea, jestli byste chtěl momentálně přítelkyni, nebo jestli si teď vystačíte sám!“
„No tak, vystačim si sám jak na co,“ odpověděl a sál se otřásal v základech (fanoušky popadl záchvat smíchu, mně to teda zase tak vtipný nepřišlo, ale smála jsem se taky, abych jako neurazila J) „Ale momentálně bych holku ani nechtěl.“
„Aha, díky, takže se můžeme vrhnout na Gustava. Georgu, zavoláte s námi vašeho kolegu?“ zeptala jsem se ho a když jsem viděla, že mě dost dobře nechápe, vysvětlila jsem mu to a on s radostí přikývl.
„Takže!“ zakřičela jsem znovu do sálu. „3,2,1, GUSTAV SCHÄFER!“ Samozřejmě následoval další potlesk a fans přidali i skandování bubeníkova jména a Gustav byl na vrcholu blaha =)
„Čau!“ pozdravil mě a odkryl svoje ne zrovna nejbělejší zuby. J
„Dobrý večer, Gustave! Pro vás mam na začátek taky jednoduchou otázku, můžu?“ půjčila jsem mu mikrofon.
„No jasně!!“ pohladil mě pohledem! Yeah…
„13-ti letá fanynka Christina se vás ptá, jestli byste někdy podvedl svojí přítelkyni. Koukam, že dneska to bude asi hodně o holkách…“ Podala jsem mu znovu mikrofon a on odpověděl, že to by si v životě nedovolil, ale když už by se to stalo, tak by si to nikdy neodpustil. No, tak to se mi moc líbí, Gustave! Tohle jsem sice neřekla, ale jako by mi četl myšlenky a usmál se.
„Koukam, že kluci mají dneska dobrou náladu, tak to bude určitě příjemný večer. Díky, Gustave! Přivítáte spolu se mnou, Georgem a fanoušky Toma?“
„No, já ho sice znovu vítat nemusim, ale udělam to rád!“ znovu se usmál a tentokrát jsem byla na vrcholu blaha já J
„Takže: 3,2,1, všichni společně: TOM KAULITZ!“ Potlesk, skandování jeho jména a slzy štěstí jeho fanynek nás samozřejmě neminou. V sále byla úžasná atmosféra.
Tom už mezitím dohopkal (opravdu dohopkal, celou cestu ke mně totiž skákal, jako by si šlehnul, či co) až k nám, ukradl mi mikrofon a zakřičel do něj: „Ahoj krásky!“ Potom se otočil zpátky ke mně a usmál se. „Tebe mezi ně počítam samozřejmě taky!“ vyseknul mi poklonu. My už si tykáme? divila jsem se v duchu.
„Dobrý večer, Tome! I na vás mam na začátek jednoduchou otázečku, dovolíte?“
„Jasně, kotě. A klidně mi tykej! Nejsem přece žádnej děda!“
„Jo, díky, ale to nesmim. Zpátky k té otázce: 14-ti letá Anna se ptá, jestli byste chodil se 14-ti letou fanynkou!“ Chtěla jsem mu půjčit mikrofon,což jsem ale nestihla, páč se pro něj sklonil sám. Byl pěkně drzej…
„Záleželo by pouze na vzhledu,“ odpověděl a sálem zašumělo Óóó. Zmohla jsem se jenom na krátký WOW a už jsem se členů TH ptala, jestli se mnou a s fanoušky přivítají Billa, načež všichni odpověděli, že NE, nechají to prej na mně a na fans. Fakt díky, kluci!
...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář